DĚKUJEME PANE UČITELI

     V sobotu 2. června 2007 jsme se naposledy rozloučili s Čestným občanem Chlumce nad Cidlinou, spisovatelem, hercem, divadelním režisérem, panem učitelem Antonínem Lauterbachem, který zemřel ve věku nedožitých 95 let.

     Nedá mi, abych se i s vámi, vážení čtenáři Chlumeckých litů, nepodělil o vzpomínku na opravdu výjimečného člověka, na pana Učitele Antonína Lauterbacha.. To velké „U“ ve slově učitel není gramatická chyba, ale je tam proto, že to byl pan učitel s velkým „U“. V posledních letech jsem se s ním mnohokrát setkal, ať již to bylo u něho doma, nebo při veřejných akcích v Chlumci nad Cidlinou, či v Klamoši.

     Moje první velké setkání s ním však bylo 1. září 1968. Nastoupil jsem do sedmé třídy chlumecké základní školy a on se stal mým třídním. Před každým ležel na stole Pamětní list na 1. září 1968. Na něm byli na fotografiích Ludvík Svoboda a Alexander Dubček a verše J.V.Sládka o tom, že „chceme, rovni rovným, mluvit s celým světem,…“ Tehdy k nám měl pan učitel Lauterbach ve třídě řeč ve vlasteneckém duchu. A nám, tehdy ještě 13letým dětem, nedocházela jeho závažná slova. Kromě jiných předmětů nás vyučoval českému jazyku a literatuře. Připomínám to proto, že zdaleka se nejednalo o pouhou češtinu. Pěstoval v nás především lásku k rodnému jazyku a k rodné zemi. V hodinách nepotřeboval zvyšovat hlas nebo napomínat nepozorné žáky, protože svým výkladem a přístupem zaujal i ty méně pozorné. Přiznávám, že s takovýmto přístupem učitele k vyučování jsem se již nikde jinde při mém dalším vzdělávání nebo studiu nesetkal.

     Během dalších let jsem pana učitele občas vídal ve městě, ale naše vzájemná častější setkání nadešla až při psaní mé první samostatné knihy Vyprávění pramenů. Obracel jsem se na něho s prosbou o rady. Nikdy mne neodmítl a vždy kvalifikovaně poradil. Měl jsem často obrovské dilema, když jsem ho potřeboval navštívit. Telefonem jsem si s ním domluvil schůzku a měl jsem pokaždé tak trochu výčitky, protože pan učitel se na mou návštěvu slavnostně oblékl. Čekal na mne v saku s  kravatou. A tak já, na oplátku, jsem mu nikdy neopomněl přivést sklenici medu z vlastní produkce. Byl jediný, který mne oslovoval Lubomírku a z jeho úst mi to znělo jako pochvala. Nikdy mne nezapomněl pohostit a říkal: „Panáka nedostaneš, protože jsi tady autem, ale mám pro tebe něho lepšího.“ a přinesl čokoládové kočičí jazýčky. Bylo to v době, kdy připravoval knihu o historii chlumeckého divadla. Po stolech měl rozložené fotografie a kroniky, nad kterými jsme si povídali. On mi při tom vyprávěl i o svém mládí a o tom, jak vyrůstal v rodině s 9 sourozenci. Neopomněl podotknout:: „Nelekni se, to všechno tady rozložené po stolech je pouze umělecký nepořádek.“

     Stal se kmotrem mých dvou posledních knih. Pro mne to budou největší zážitky a vzpomínky na naši společnou práci. Byl nejvzácnějším hostem letošní lednové slavnosti v Klamoši, včetně křtu mé poslední knihy, kterou jsem napsal společně s Karlem Přibylem, Čítanka o klamošské škole. Bylo úžasné přihlížet, jak se k němu bývalí klamošští žáci hlásí a prosí o podpis do naší knihy. Když pronášel kmotrovskou řeč z forbíny klamošského jeviště a vzpomínal na své kantorské působení (v době II. světové války) na klamošské škole, nezůstalo mnohé oko suché. Zasněně a v dojetí vzpomínal na léta strávená v Klamoši a v závěru řekl: „Klamoš byla pro mne krásnou školou, na kterou budu, do svého ne již příliš dlouhého života, velmi rád vzpomínat.“ Nikoho z nás v tu chvíli ani nenapadlo, že se jeho slova naplní již za pouhé čtyři měsíce. Toto jeho poslední veřejné vystoupení bylo odměněno vřelým a dlouhotrvajícím aplausem, kterým mu nejen Klamošáci, ale i všichni přítomní děkovali vstoje.

     Je pro mne ctí, že jsem pana Učitele Antonína Lauterbach na své cestě životem potkal a navždy pro mne zůstane vzorem, ke kterému budu vzhlížet s úctou. Básník by řekl, že slova s větrem odletí, a tak ať letí: “ Děkuji pane učiteli“. 

Lubomír HAVRDA

CHLUMECKÉ LISTY č. 7/2007

HRADECKÝ DENÍK dne 1. 6. 2007