Od jara do podzimu

                Stojím na zahradě u naší chaty a pozoruji svoje včelstva při prvním jarním proletu. Letošní zima byla sice mírná, ale sluneční paprsky dopadají na stále chladnou zem. Datový ukazatel na mých slunečních hodinách již přešel znamení jarní rovnodennosti a jaro se neúprosně hlásí o svůj čas. Některé včelky se vyhřívají na česnu a jiné poletují kolem úlů. Zahleděný na úly vzpomínám, když doma včelařil můj tatínek. Nespoutané vzpomínky však náhle přeskakují i na jiné zážitky z mého dětství.

Jarní trávník na hřišti ještě pořádně neoschl a my jsme již měli přeneseny železné brány na hokej z rybníku na hřiště. Hokejový puk jsme vyměnili za tenisový míček a hráli bandyhokej. Nouze nebyla ani o cvrkání barevných hliněných kuliček, o které tehdy nebyla nouze. Vždyť plný pytlík stál v chlumeckém hračkářství jednu korunu. Byla to doba kdy se již blížily Velikonoce, a tak jsme hledali nejlepší vrbové proutky na upletení pomlázky. V ten čas maminka dávala na stranu bílá slepičí vajíčka, která později proměnila v krásné barevné kraslice pro koledníky. Také pravidelně pekla beránka z třeného těsta, coby sladkou pochoutku posypanou kokosem. To my hoši jsme se již domlouvali na velikonoční obchůzku. Děvčata se před námi o Velikonočním pondělí schovávala, ale nebylo jim to nic platné. Vždy jsme je našli a samozřejmě z toho měly radost i ony. Naši otcové procházeli obec s pomlázkami v malých skupinách, ale místo kraslic dostali nějaké to štamprdle, z čehož mnozí měli těžké odpoledne.

Zakrátko po Velikonocích, poslední den v dubnu, byly čarodějnice. U nás se většinou pálily za hřbitovem, kam byly svezeny ořezané větve z obecních ovocných stromů, ale také vyhozené věnce ze hřbitovní výzdoby. Doma jsme na zametání dvorku používali březová košťata, která se časem ometla. Já jsem si to řádně hlídal, aby nebyla ometená moc a schovával si je na čarodějnice. Konce košťat jsme si v čarodějnickém ohni zapalovali, vyhazovali košťata do výšky a radovali se, jak z nich létaly jiskry. Týden předtím jsme ve škole vyráběli různá mávátka a holubičky míru na tyčce. Připravovali jsme se na prvomájový průvod do Chlumce. Vzpomínám, že jsme tehdy chystali i alegorický vůz ozdobený mladými břízkami s barevnými fáborky a živým výjevem ze školní třídy. Každá vesnice připravila nějaký alegorický vůz, a tak toho roku byl prvomájový průvod velkolepý, poplatný té „budovatelské“ době. Velkolepý však nebyl závěr toho slavnostního dne. Pan řídící Přibyl na to dodnes vzpomíná s úsměvem, ale tehdy mu lehko nebylo. Po prvomájovém průvodu jsme si všichni dali v cukrárně „vynikající“ zmrzlinu. Poté jsme se vraceli domů, ale někteří spolužáci začali mít střevní zdravotní problémy. Krátce po příjezdu domů jsme měli zdravotní problémy všichni, takže do obce musel být povolán lékař, který nepříjemnou situaci zdárně zvládnul, a tak jak se průjmové onemocnění rychle rozšířilo, tak stejně rychle, k radosti nás žáků, našich rodičů i učitelů, odeznělo.

Byla to také doba, kdy cesty v obci byly prašné a krajnice lemovaly příkopy. Koňské a kravské potahy byly tou dobou ještě samozřejmostí. Byli jsme poslední generace, které zažila český venkov ještě v jeho původní podobě. Byla to vesnice bez asfaltu, betonu a betonové dlažby. Husy se svobodně pásly uprostřed vesnice v prostoru mezi rybníky, z něhož je dnes fotbalové hřiště. Velkým zážitkem pro nás bylo pasení krav. Někteří sousedé si krávy ponechali a do družstva je nevložili. No, a tak od jara do podzimu se musely krávy honit na pastvu. Musely se však hlídat, aby spásaly pouze příkopy anebo místa k tomu určená. Zažívali jsme při tom spoustu legrace a mnohdy na dobytek zapomněli. Ten potom vešel do pole a nadělal škodu.

Svatá Markéta hodila srp do žita a vrcholily žně. Když byla pole sklizená, tak jsme chodili sbírat na pole klásky. Na polích také dozrával hrách, a tak jsme tajně „pomáhali“ se sklízením úrody.  Léto a s ním školní prázdniny byly v plném proudu a my si užívali plnými doušky dětských her v přírodě nebo houbaření, ale především to bylo koupání v pamětnickém písníku. Cestou jsme si na aleji natrhali třešně a potom pokračovali k vodě. Klamošský les jsme znali nazpaměť. Věděli jsme kde hledat hříbky, křemenáče, kozáky nebo bedly.

V srpnu začínala doba včelařského podletí. I dnes je to doba, kdy je po medobraní a včelstva se připravují na zimu. Tatínek začal včelstvům podávat cukerný roztok, aby si doplnila zásoby na zimní měsíce. Koncem včelařského podletí přichází zpravidla babí léto, během něhož jsme velmi často pozorovali volně se vznášející a poletující pavučiny drobných pavoučků. Byla to předzvěst brzkého začátku školního roku. 

Vzpomínám na školní léta, kdy jsme se učili krom řádných předmětů i pěstovat zeleninu nebo roubovat stromy. Školní zahrada uprostřed obce také oplývala desítkami druhů květin, ale zejména jiřin, které byly v podzimních měsících chloubou naší školy. Pravidelně jsme chodili na školní vycházky do blízkého lesa, abychom poznali i lesní dřeviny a případně divokou zvěř. Na počátku nového školního roku jsme také chodili pomáhat družstevníkům se sběrem brambor. Odměnou nám byly pečené brambory, které se pekly ve spalované bramborové nati. Dnes se mnohdy ptám sám sebe, kde berou firmy léčivé byliny do čajových směsí? My jsme každoročně nasbírali velké množství léčivých bylin (hluchavka, přeslička, divizna, lipové listí apod.) pro zdravotnický průmysl, ale dnes nic takového není. V září se u nás slavila pouť. To do vsi přijeli kolotočáři a houpačkáři, kterým jsme říkali komedianti. Velcí kluci okupovali střelnici, aby svým láskám vystřelili papírovou růži nebo při náročnější střelbě na válečky něco „cennějšího“, třeba opičku na gumičce. Pouťová taneční zábava byla samozřejmostí a mnohdy se protáhla a rodiče se vraceli ze zábavy v brzkých ranních hodinách.

Podzimní práce na polích šly do poslední fáze a se začátkem listopadu je spojena i Památka zesnulých, tzv Dušičky. Moje babička vždy sama vyráběla věnečky na hřbitov. Zhotovovala je ze skládaného krepového papíru, kterým potom obalovala slaměné věnečky, dozdobila je zlatou barvou a stužkou. Pravidelně jsem s ní chodil pokládat věnečky na rodinné hroby, ale také k pomníku padlých v I. světové válce. Mezi vytesanými jmény na pomníku je i jméno mého pradědečka Františka Bryndy, jejího tatínka, který zahynul v zajatecké táboře v Rusku a doma zanechal manželku s třemi dcerami. Babička tu již dávno není, ale já chodím stále a pravidelně každý rok v říjnu zapálit svíčku k pomníku všem padlým v I. světové válce.

Den se krátil, pole osiřela a venkovský život se přestěhoval do domů a vesnických chalup. My jsme toto vše prožívali celoročně v přirozeném prostředí. Nevím, zda to podobně vnímají děti i dnes. V době počítačů, tabletů a telefonů jsou možná i tací, kterým to stačí virtuálně, což rozhodně není to pravé a ani to není dobře.