Každý z nás má někde svůj domov, někde bydlí. Již od útlého věku vštěpujeme těm nejmenším dětem, jak se jmenují a jak se jmenuje jejich domov, kde žijí. Takže to ví každý z nás, skoro od narození. Jméno našeho bydliště bereme jako samozřejmost a mnohdy ani nevíme, jak vzniklo, nebo co znamená. Když se zkusíte zeptat těch nejstarších obyvatel obce nebo města na původ názvu jejich rodiště či bydliště, mnohdy pokrčí rameny a odpoví vyhýbavě. Místní název je pro ně daná a neměnná veličina, tak proč o tom dál přemýšlet.
Nauka o vlastních jménech (lidských - antroponomastika a zeměpisných - topomastika) je samostatnou vědeckou disciplínou a nazývá se onomastika. Zeměpisná jména jsou součástí naší slovní zásoby a jazykovědná kvalifikace má tedy v toponomastické práci, odhalující původ jednotlivých jmen, prvořadou úlohu. Etymologie je přesnou vědou, která musí stejnou měrou respektovat jak poznatky hláskoslovné, slovotvorné a významotvorné, tak působení činitelů mimojazykových; rovněž musí počítat s tím, že zeměpisná jména, jako slova žijící odděleně od obecné slovní zásoby, mohou podléhat deformacím a zkomoleninám, lidové etymologii, překladovým omylům, úmyslným zásahům apod. Původní význam jmen, v době vzniku většinou naprosto průhledný, se postupem času stále více zatemňoval, až se jména stala pouhou abstraktní značkou, pozbývající nakonec jakákoli souvislosti se svým někdejším významem.
Nejvýznamnějším českým topomastikem byl dr. Antonín Profous, který ve svém rozsáhlém díle „Místní jména v Čechách“ zmapoval, jak název napovídá, místní zeměpisná jména v Čechách. V tomto svém čtyřsvazkovém díle vycházel nejen z prací Františka Palackého a Augusta Sedláčka, ale především z vlastních poznatků a z vlastního studia daného tématu, čímž obohatil naše dnešní vědomosti. V polovině minulého století se topomastikou zabývali i jazykovědci Jan Svoboda a Vladimír Šmilauer, kteří vydali o tomto oboru rovněž několik knih.
Než se začneme zabývat tím, co znamenají názvy obcí Chlumecka, musíme si alespoň v nástinu říci něco o tom, jak vlastně takové obce vznikaly. Nelze však napsat nic určitého, protože prameny většinou mlčí. Vznik a zakládání osad se dělo dvěma způsoby, a to po právu českém a po právu německém. Zakládání obcí po českém právu od XI. století znamenalo, že osadníci měli půdu pronajatu od panovníka, šlechty nebo od klášterů, a to nikoliv dědičně, ale jen na dobu svého života. Jejich závislost na vrchnosti byla pouze majetková, nikoliv osobní. Obyvatelé těchto vsí užívali lesy a pastviště společně a měli i společné povinnosti. Společně ručili např. za trestné činy, jež se staly na území jejich obce. Vzácně se nacházejí zmínky o vesnických kmetech té doby, což byli snad vesničtí rychtáři, či starostové. Několik vsi dohromady, bylo nazýváno osadou (latinsky vicinia, vicinatus, což znamená sousedstvo). Zakládání vsí a osad po právu německém probíhalo jinak. Pán - vlastník půdy sjednal smlouvu s tzv. „lokátorem“. Ten se pak postaral o rozdělení a rozměření pozemků a zajištění osadníků. Lokátory se stávali velmi často měšťané či drobní šlechtici, tedy zemané či vladykové. Lokátor se potom mnohdy stával dědičným nebo doživotním rychtářem nově založené osady. Smlouva mezi majitelem půdy a nájemníkem byla písemná a určovala především povinnosti osadníků, z nichž hlavní bylo platit z každého lánu polí určitý roční úrok. Možná, že právě jména obcí, jež jsou odvozena od osobních jmen, jsou jména lokátorů, tedy zakladatelů obcí.
Nejstarší zápisy se jmény obcí Chlumecka nalézáme v církevních pramenech, jimiž jsou knihy erekční, citační a konfirmační, které jsou uloženy v Archívu Pražského hradu. Zápisy pojednávají o ustavování farářů do jednotlivých farností nebo o pronájmu církevního obročí. V nich nacházíme jména vladyků, kteří měli padací hlasy (tj. měli pronajatou církevní půdu) k některému z místních kostelů. Nejstarší zápis o jedné z obcí Chlumecka najdeme v Kosmově Kronice české a jsou jím Lučice (1110), které letos oslaví 900 let. K dalším nejvýznamnějším a nejstarším pramenům patří tzv. Zemské dsky (desky), uložené v Národním archivu v Praze. V nich nalézáme zápisy o majetkových převodech, řešení a narovnání různých sporů apod. vladyků a zemanů Chlumecka. Urbáře z 16. a 17. století jsou faktické soupisy pozemkového majetku a příslušenství panství. Nejstarší je z roku 1546, kdy Perštejnové postupovali svůj majetek na Chlumecku královské komoře a tím druhým je starý urbář chlumeckého panství, k němuž dali Perštejnové podnět. Ten se nám dochoval z roku 1671, s popisem stavu panství k roku 1571. V neposlední řadě to jsou gruntovní knihy jednotlivých obcí a katastry, uložené v SOA v Zámrsku.
CHLUMEC nad Cidlinou – chlum = vrch, kopec, zalesněné návrší, (1235 – Zdeslaus de Hlumech, 1297 – Zdenko de Chlumcz, 1367 – Chlumecz).
CHUDEŘICE – ves lidí Chuderových, z os. jm. Chudera = chudák, chuděra, mizera (bídník), (1318 de Chuderzicz, 1386 – in villa Chuderziczich).
KÁRANICE – od kárat, káraná = obec od vrchnosti vystavěná, do níž byli usidlování poddaní za trest, tj. na po-kárání, (1429 – v Karaniczi, 1544 v karniczych, 1545 – Karanicz).
KLADRUBY – kladerob byl řemeslník, který pracoval s kmeny stromů, tj. mýtil, rubal, opracovával, (1397 – in Cladrubiech, 1455 – ves Kladeruby).
KLAMOŠ – z os. jm. Klamoš, (důkaz: 1379 – Klamoška z Libčan, 1398 – Jan Klamoš z Lomnice), (1356 – Hermani de Glatmoss, 1378 – Neplachonis de Klamoss, 1397 – in Clamossi).
KOSICE, KOSIČKY – ves lidí Kosových, (důkaz: 1398 Kossonis), (1318 – Hroznata de Kossycz, 1384 – in villa Cossiczich).
LEVÍN – z os. jm. Leva, Lev, Leo = Levův dvůr. Příponou – ín = hrad nebo dvůr (např. Kazín, Tetín), (1316 – Pessek de Lewyna, 1379 – villa Lewin).
LIŠICE, LIŠIČKY – z os. jm. Lis (lisa – strč. liška) = ves lidí Lisových, (1394 – Jesco de Lyssicz, 1396 – de Lissicz in Lissiczch).
LOVČICE – ves lidí Lovcových, (důkaz: 1415 – Petrus Lowcez), (1299 – villa Lowcice, 1384 – Lobczicz).
LUČICE – ze strč. lúka = lidé žijící v lukách,(1110 – qui decitur Lucica /Kosmas/, 1335 – Bohuslai de Lucicz).
LUKOVÁ – z os. jm. Luk, tj. Lukov – Lukův dvůr, (důkaz: 1373 - Sdenko Lukawecz de Mlikosirb), (1395 – in Lukowe, 1548 – Lukowau).
MLÉKOSRBY – ves mlékosrbů, tj. lidí, kteří srbí (pijí, srkají) mléko, (1343 – Jan de Mlekosryb, 1396 – in Mlekosrbiech).
NEPOLISY – výklad původu jména je několikerý. Ves původně nazývaná Lepolisi = složenina z lepý (krásný) + lisa (liška) nebo lisý (holohlavý), (1299 – villa Lepolisssi, 1359 – villa nostra Lepolis, 1431 – Nevlas z Nepolis).
NOVÉ MĚSTO = nové město chlumecké, (1397 – in Chlumczi Minor villa, 1400 – in Novem Chlumczy, 1548 – ve vsi Nowem Miestie).
OLEŠNICE - olešná = voda tekoucí mezi olšinami, nebo návrší či stráň porostlá olšemi. Téměř všechny Olešnice v Čechách leží nad potoky. (1393 – in villa Olessnicz, 1548 – Wolessniczy).
PAMĚTNÍK – pamětník = ten kdo pamatuje, nezapomíná, (1548 – Pamienijk, 1559 – Pamietnik).
PÍSEK – podle povahy okolní půdy = písečná zemina, (1386 – Cunsso de Piessku, 1548 – Pijsek).
PŘEVÝŠOV – z os. jm. Přibyš, což bylo mazlivým tvarem jména Přibyslav (důkaz: 1088 – Pribisa). Nabízí se i další vysvětlení názvu obce. Původně stávala obec Převýšov asi o 500 m jižněji, na okraji terénní vlny, která převyšujesvoje okolí ve směru k Žiželicům, a z toho mohl, vzniknou i název obce. (1386 – Bartoss de Przibissowa, 1548 – Przibeyssow).
STARÁ VODA – (1369 – Antiqua Aqua, 1377 – in Stara woda ... ad E in Staurauda, 1429 – w Stare Wuodie).
ŠTÍT – z os. jm. Štít (důkaz: 1088 – Scit in Lubosin), (1397 – Sczitow villa, 1521 – Sstijtu).
Jak vidíme u datovaných zápisů, tak staří písaři u nás zapisovali místní jména velmi často nepřesně a velmi nedbale. V nejstarší době jim totiž latinská abeceda nestačila k zapisování mnohem četnějších českých hlásek a kromě toho pražští písaři někdy ani nepostihli pořádně znění místního jména, které nikdy neslyšeli a mnozí z nich byli cizího původu, tedy nečeského. Tak vznikaly kancelářské zkomoleniny místních jmen, které se pak setrvačně udržovaly v církevních a vrchnostenských kancelářích hodně dlouho. Teprve v 16. století si živá řeč vynucovala přesnější a ustálené pojmenování a pravopisné zápisy. V nejstarších církevních pramenech jsou zápisy prováděny v latině, a tak můžeme najít i takové odchylky, jako např. u Vápna, které písař latinsky zapsal v roce 1369 jako Cymentum. Klamošského vladyku písař v roce 1356 zapsal jako Hermani de Glatmoss, což v latině nedává smysl. Německý překlad by byl velice spekulativní, protože se nacházíme v krajině ryze české, a proto s největší pravděpodobností jde o fonetický zápis jména Klamoš. Nedaleká obec Dlouhopolsko nemá, jak by se mohlo zdát, nic společného s Polskem. Podle latinského zápisu z roku 1395 je vysvětlení původu názvu obce velice prosté – in Dluhem poli = v Dlouhém Poli. V 18. a 19. století velmi často nacházíme poněmčené názvy českých obcí, jako např. Kratenau = Krátonohy, Altwaser = Stará Voda nebo Neustadtel = Nové Město.
Lubomír HAVRDA
CHLUMECKÉ LISTY č. 3/2010