Zimy mého dětství

                Sedím u okna, popíjím ranní kávu a pozorují ptačí krmítko na našem balkóně panelového domu ve městě. Do rána napadl letos již poněkolikáté sníh, ale vždy po několika málo dnech roztaje. Drobných ptáčků je v posledních letech u nás podstatně méně než v minulosti, a tak pečlivě hlídám, aby měli v krmítku vždy dostatek semínek a půlku jablíčka. Mám zde i dvě ochočené hrdličky, které ráno přiletí na zavolání, protože nocují v blízkém smrku. Přiletí si pro svůj denní příděl potravy. Za několik dní budou Vánoce a zasněžená ulice ve mně oživuje vzpomínky na zimy mého dětství a evokuje u mne kouzelné Ladovy obrázky zasněžené vesnice a dětských zimních radovánek.

                Po tolika desítkách let mi samozřejmě zimy mého dětství splývají v jednu a připadá mi, že vždy bylo sněhu habaděj, ne jako dnes. První mrazy přišly většinou v polovině prosince a mrzlo nasucho. Sněhu ještě nebylo a tatínek říkával, že si sníh stele. Na Vánoce již většinou ležel na zmrzlé zemi sníh v celém kraji a příroda odpočívala. Zato my děti jsme byly plni energie a k nezastavení.  Hned po škole jsme doma vzali sáňky a hurá na kopec do lesa. Vesnice leží v rovině a nalézt velký kopec na sáňkování bylo téměř nemožné. Kopec v lese nemá velké převýšení, ale zato je dlouhý a je kousek za vesnicí. Menší děti jezdily z půlky kopce a ti větší až z vrchu. V polovině kopce bylo při sjezdu krizové místo, kdy cestu protínala další cesta vedoucí napříč. Z příčné cesty se tak stal malý skokanský můstek. Těm, co jeli až z vrchu to někdy, v těch místech, vyhodilo sáňky vlevo, přímo na „čtverák“, což byl srostlý dub se čtyřmi kmeny. To nebyla nouze o pořádnou bouli, ale i o rozbité sáňky. Poslední jízdou jsme vždy soutěžili, kdo dojede nejdál. Tím jsme ušetřili kus cesty domů. Nejvíce jsme se těšili na pololetní prázdniny, protože na zimní radovánky nebylo v týdnu mnoho času. Volnou jsme měli pouze neděli, protože i v sobotu se chodilo do školy. Když panovaly velké mrazy, chodili jsme na klouzačku ke zvonečku. Byl tam malý kopeček, akorát tak na klouzání. Spolužák Fanda, který bydlel vedle, vždy večer polil klouzačku několika kbelíky vody, aby byla klouzačka připravena na druhý den. Poblíž stálo veřejné osvětlení, a tak jsme mohli dovádět i večer podle libosti. V té době bylo v obci asi osm párů tažných koní, s nimiž obhospodařovalo družstvo svoje polnosti. V té době se cesty ve vesnici nesolily, ležel na nich uježděný sníh. S jedním párem koní jezdil i Fandův tatínek a někdy, když jel s prázdným vozem přes vesnici, dovolil nám, abychom si sáňky zapřáhli za vůz. No, a tak jsme se, seřazeni jako železniční vagónky, vezli za vozem po cestě vesnicí. Když napadla velká vrstva sněhu zapřáhl některý z kočích za koně velký dřevěný šípový pluh a protahoval všechny cesty ve vesnici. Zřejmě bylo v těch letech dost sněhu i v lese, protože jsme jezdili lyžovat na druhý, o něco větší kopec v lese, zvaný Tátrum. Na samém vrchu stál mohutný dub, jenž nám sloužil jako startovací bod. Tentokrát jsme však nejezdili z kopce přímo dolů, ale měli jsme utvořenu slalomovou dráhu mezi stromy. Dráha byla zpestřena průjezdy jamami, které tam zůstaly po těžbě opuky v minulosti. O pády a nárazy do stromů nebyla nouze a mnozí z nás se často vraceli domů s modřinami nebo i zlomenou lyží.

                Doma jsem měl vždy za úkol prohrnovat na dvoře ve sněhu pěšinky. Jedna vedla ke dřevníku, druhá ke chlívku, další ke slepicím a králíkům a ta poslední na mlátek. Vyhrnuté pěšinky na dvoře připomínaly rozvětvený strom, kterému bylo po každém dalším sněžení potřeba obnovovat větvoví. Také nošení dříví ke kamnům byl můj každodenní úkol. My jsme doma měli kamna na uhlí, ale babička Růžena, která bydlela s námi, vytápěla svoji místnost „piliňákem“. Každý večer jsem jí pomáhal napěchovat dvě pilinové patrony na topení. Jednu pilinovou patronu zapálila večer a ta hořela až do rána. Ráno nasadila druhou, která vydržela hořet až do večera. Moc se mi tento způsob vytápění líbil, protože se o topení nikdo nemusel celý den starat, ale na druhou stranu zabrala kamna na piliny více místa v místnosti. Zima na vesnici také znamenala draní peří. Každoročně se dralo peří i u nás. Byla to práce babiček, které byly již v důchodu, a tak se draní mohly věnovat i přes den. Většinou se však dralo odpoledne a po večerech. U nás doma se dralo peří v místnosti u babičky. Rád jsem tam sedával a tiše poslouchal jejich vyprávění. Byly to dvě desítky let po druhé válce, a všechny měli velkou zkušenost i s tou první. Některé z nich přišly v první válce o své blízké, včetně mojí babičky. Mnohdy nastalo ticho, to když žádná z draček nevěděla, co říci. Byla to ta správná chvilka pro moji babičku. Babička byla výborná zpěvačka, která zpívala v místním pěveckém sboru pana Těšíka. Začala potichu zpívat, aby nerozfoukala peří. Postupně se přidávaly i ostatní dračky a společně přezpívaly snad všechny národní písničky. Když bylo ve stavení dodráno, připravila babička dodernou. Vždy upekla koláče nebo buchty a velký dort. To si dračky dali společně bene. Kafíčko, trochu kořalky pro veselejší náladu, řízek nebo sekanou, a to byla odměna za několika denní draní. Další den se přesunuly do domu některé další z nich. Babička mi vždycky říkala, že je to drané peří pro mne a pro mou sestru. To abychom měli, až budeme mít svoje rodiny, pod čím spát. Kdyby tak věděla, že jsme to peří nikdy nepoužili, protože jsme potřebovali protialergické přikrývky.

                My jsme měli v naší vesnici tu výhodu, že u nás byly tři rybníky. Když se nesáňkovalo, tak jsme chodili bruslit nebo my kluci hrát hokej. Sáňky nám posloužily k vyhrnutí sněhu z ledu, ale také jako lavička k přezutí či k odpočinku. Pro případ sportovního zápasu byla naše obec rozdělena teritoriálně na tři části, čímž každý věděl, kam patří. Malou stranu, Velkou stranu a Čuraje. Ti, jichž přišlo nejméně, doplnili slabší mužstvo. Moje první brusle byly tzv. šlajfky. To byly samostatné brusle, které se kličkou přidělaly na silnou koženou podrážku bruslařských bot zvaných křusky. Až později jsem k Vánocům dostal vytoužené kanady.

                To se již zima překulila do své druhé poloviny a u nás se chystala domácí zabíjačka. Nám pašíka vždy porážel pan Midloch. Měl jsem ho rád, byl milý, společenský a důvěrně jsme se s ním znali. Práce s ním běžela jako po drátku a byla radost ho sledovat při výkonu jeho řeznického řemesla. Tatínek byl panu Midlochovi k ruce a maminka se v kuchyni točila kolem kamem. Všechny jeho zabíjačkové výrobky a pochoutky byly výborné domácí kvality. V podvečer, když všechny zabíjačkové výrobky vychladly, jsme se sestrou roznášeli sousedům výslužku. Byl to takový místní zvyk. Když měli zabíjačku sousedé, tak jsme také od nich vždy i my dostali výslužku. O jitrnice, kroupáky, podkrčí a polévku prdelačku nebyla v tomto období nikdy nouze. V tom čase jsme ještě neměli ledničku ani mrazničku a maso se muselo zpracovat a uchovat pro budoucí potřebu. Část masa otec naložil do štadlíku na uzení, část maminka upekla a zapumpovala do sklenic a z části se udělaly klobásy. Tehdy se prasata také chovala na sádlo. Vzpomínám na krásné do růžova vypečené škvarky, které se po vychladnutí pomlely. Sádla bylo z pašíka několik kbelíků, které byly po vychladnutí zakryty uvázaným šátkem.

                Koncem února začaly praskat ledy a zima byla na úbytě, i když ještě mnohdy trochu pozlobila. Jaro začalo klepat na dveře, ale jaro to má již jiné dětské radovánky.

                Dnes v televizi sleduji, jak někteří reportéři informují o neobvykle tuhé zimě s tím, že Čechy sevřel mráz. Referují, že na mnoha místech klesla teplota až 10 stupňů pod nulu a mnohde nasněžilo až 5 centimetrů sněhové pokrývky. S úsměvem to poslouchám a porovnávám dnešní sněhovou kalamitu se zimním obdobím mého dětství. Tehdy to pro nás bylo normální, žádná kalamita. Zimy byly tuhé a zasněžené, ale taková bývala v tuto roční dobu příroda za mého dětství. Byly to zimy nejen plné sněhu, ale také plné vesnické pospolitosti, vesnických bálů, divadel a ostatní zábavy. Byly to zimy bez počítačů, notebooků a telefonů.