NAPSALI O MNĚ

     Leckdo z Chlumečanů měl v červnu 2007 příležitost při slavnostním otevření Klicperova domu zhlédnout krátký film Splněný sen o stále se vzdalující a konečně naplněné touze celých generací chlumeckých milovníků a ctitelů Thálie mít pro svou zálibu důstojný divadelní stánek. Nadšení diváci jej odměnili potleskem. Martin Štěpánek, který se slavnosti zúčastnil jako prozatímní ministr kultury, po jeho zhlédnutí upřímně žasl nad profesionální úrovní tvůrčí koncepce i práce kamery. S uznáním prohlásil: „Tohle by se dalo zfleku vysílat v televizi!“ Sháněl se po autorovi, že by mu dohodil využití v Praze. Pro dotyčného autora je ovšem natáčení filmů jenom jedním z četných koníčků, jež si osedlává k výkonům obdivuhodných kvalit. Kdo je oním autorem? Klamošský rodák a patriot chlumeckého regionu, renesančně všestranný nadšenec

Lubomír HAVRDA

     Klamošské dětství a mládí je trvalým základem jeho duševní konstelace. Prvních pět ročníků povinné školní docházky si odbyl v Klamoši, kde jako žáček usedal do starých památečných dřevěných škamen se zeleně natřenou pracovní deskou a zapuštěným skleněným kalamářem. Další léta povinné školní docházky už prožil v lavicích chlumecké školy.

     Vyrůstal ve skromných rodinných poměrech. Rodiče museli šetrně hospodařit s každou korunkou. Peněz neměli nazbyt. Otec pracoval na dráze a maminka v JZD, kde se za pracovní jednotku tenkrát pla­tilo div ne v haléřích. V letech 1970-73 se vyučil u ČSAD v Hradci Králové automechanikem. Řemesla si však moc neužil. Za rok nastou­pil vojenskou službu. Prvních pět měsíců si odkroutil v slovenském Hlohovci, na zbývajících osmnáct měsíců ho odveleli do Postoloprt u Loun. Uvažoval samozřejmě, co bude dělat po návratu z vojny. V kasárnách tenkrát probíhal nábor k dopravnímu odboru SNB. To ho zaujalo. Otvírala se mu lákavá životní perspektiva: zajímavá práce, k níž měl jako automechanik blízko, slušný plat i veškeré materiál­ní zabezpečení, služební byt, funkční postup... Pro chudého kluka z vesnice to bylo terno. A tak si podal přihlášku. Bez potíží prošel sítem přijímacího řízení a v roce 1976, hned po skončení základní vojenské služby, nastoupil v hodnosti rotného u Dopravního inspektorátu SNB v Pardubicích. Řízení dopravního pro­vozu na křižovatkách, dohled na dodržování pravidel silničního provozu a udělování pokut za přestupky nemohly ovšem dlouhodobě uspokojit jeho představy o celoživotní pracovní náplni. Přihlásil se ke studiu na střední škole SNB v Jihlavě s dopravní specializací. Studium zdárně zakončil v roce 1979 maturitou.

     Už rok předtím se oženil, takže nové služební zařazení bylo nezbytně spojeno s žádostí o přidělení bytu, po jejímž kladném vyřízení následovalo stěhování a proměna novomanželské dvojice v občany Pardubic. Pouta, která Lubomíra Havrdu spojují s rodnou Klamoší a s Chlumeckem, tím však nebyla sebeméně oslabena, natož pak přerušena. Jsou celoživotně nezničitelná. Vždyť Havrda pochází z jednoho z pěti nejstarších klamošských rodů, takže v klamošské půdě, která je pro něj téměř posvátná, vězí rodovými kořeny saha­jícími dobrých čtyři sta let do minulosti až kamsi do časů Bílé hory a třicetileté války.

     Tu vlastnost mu zřejmě přiřkly sudičky. Nedopřávat si nikde a nikdy klidu. Neustále se rozhlížet kolem sebe, co by se dalo nebo dokonce mělo udělat. A hned se do toho pustit, i když to stojí námahu a někdy se to třeba ani nepovede anebo sklidí závist a nevděk. Zkrátka nebýt spokojen s tím, co je, a usilovat o dosažení něčeho navíc, co ho právě nadchlo.

     „V roce 1989 jsem se vrhl do studia na Vojenské technické akademii v Brně, ale po třech semestrech jsem viděl, že jsem si naložil na hřbet příliš velké břemeno. Nestačil jsem udržet krok v matematice a fyzice. Studijní požadavky mi začaly přerůstat přes hlavu. Asi to nebyla ta správná škola pro mě s ohledem na mé zájmy a já jsem tím pádem nebyl ten správný student pro tuhle vysokou školu. A tak jsem po složení všech zkoušek a zápočtů na konci třetího semestru písemně požádal o ukončení studia. Něco jsem se naučil, ale o titul inženýra jsem si už dál netroufal usilovat.“

     V té době se do Havrdových každodenních aktivit čím dál výrazněji prodíraly jeho osobní záliby. Se zájmem a pílí se věnoval četbě knih. Bylo mu dvanáct, když si za uspořené penízky začal sám kupovat své první knížky. Pohádky, dobrodružné příběhy, později tíhnul čím dál víc k historickým románům. Jeho nejmilejším autorem byl Miloš V. Kratochvíl. Doma v knihovně si nastřádal snad všechna jeho díla. Knihy si raději kupoval než půjčoval, chtěl je mít doma, aby se k nim mohl vracet, kdykoli se mu zachce. Historické romány ho přivedly k četbě historické literatury a na konec i k hlubšímu historickému studiu. Odtud již vedla přímá cesta k badatelskému zájmu o historii svého rodu, obce, kraje... Poznání pak samo badatele nutí vzít do ruky pero a sepsat, co zjistil. A hned je na světě další koníček, který ovšem spolyká spousty času. 

     Nedaleko Klamoše si Havrdovi vybudovali půvabnou chatičku, kam se pravidelně jezdí nadýchat svěžího lesního vzduchu. Nikoli však odpočívat, neboť Luboš Havrda se se svým obvyklým nadšením věnuje okrasnému zahradničení, chová včely, produkuje med, vyrábí nápoj zvaný „Havrdovka“ a rozmanité léčebné tinktury a masti na bázi včelích produktů. A samozřejmě i tady čte, studuje, bádá, vymýšlí nové a nové akce, fotografuje a filmuje. A zase ne jen tak halabala. Luboš Havrda má v povaze dělat všechno důkladně, s nevšední precizností, jak o tom svědčí zmíněný film Splněný sen.

     Na zdi včelína na základě složitých astronomických výpočtů vytvořil unikátní sluneční hodiny, jedny z nejsložitějších, jaké se kde dají vidět v širokém dalekém okolí. Kromě času ukazují i datum, časovou odchylku a jako jediné sluneční hodiny v Česku obsahují chronogram v českém zápisu.

     Letos se svým synem vytvořil krásný film o Svatebním dnu na chlumeckém zámku, atraktivní přehlídce svatebních kostýmů zpestřené tanečními kreacemi. O jeho úspěch se zároveň rozhodujícím způsobem přičinil spolu s paní Surovou jako autor scénáře a pohotový moderátor celého programu.

     Nejvášnivěji, s největším vynaložením času a duševních sil se Luboš Havrda věnuje historickému bádání a s ním spojené a jím inspirované literární tvorbě. Od roku 1980, kdy se setkal s dr. Janem Havlínem, který se již v meziválečném období zabýval dějinami Klamoše, pod jeho vlivem se nadchl pro toto téma.

     „Nechtěl jsem dopustit, aby jeho badatelské výsledky upadly v zapomenutí. Navázal jsem na ně a v roce 1988 jsme na můj popud a náklady vydali společnou knihu o minulosti Klamoše nazvanou Z dějin malé vesnice, která se setkala s nebývalým zájmem a povzbudila mě k další práci na tomto úseku. Tři roky předtím jsem sepsal rodinnou kroniku Pamětní kniha rodu Havrdů, která existuje pochopitelně pouze v originále; je krasopisně napsaná na ručním papíře a bohatě ilustrovaná pardubickým grafikem panem Netušilem. Svázána je do desek z jemné telecí kůže. Dodatečně byly pořízeny tři kopie, z nichž jedna je uložena ve Státním okresním archivu v Hradci Králové.“

     V roce 1991 Luboš Havrda prostudoval historii klamošského hasičského sboru a sepsal Almanach k 100. výročí jeho trvání. Později vydal knihu Vyprávění pramenů, v níž z archivních dokumentů a dosud nevyhodnocených pramenů vytěžil přehledný histo­rický obraz vývoje Klamoše. Prostudoval osobně a přímo všechny archivní dokumenty o Klamoši uložené v Národním archivu, v archivu Pražského hradu, Národním muzeu a dalších archivech. Byly to stovky hodin strávených ve studovnách. Pořizoval si výpisy i fotokopie. Dozvěděl se spoustu zajímavých, doposud neznámých a namnoze velmi překvapivých fakt. 

     „Za svůj největší badatelský úspěch považuji objevení arbitrážní listiny z roku 1401, kdy se vladycký kladrubský rod Zubáků dohadoval o pozemky s benediktinským řádem z Vilémova. Klamošský vladyka Milota zde vystupuje v roli arbitra a k listině s jeho rozhodujícím stanoviskem je přivěšena jeho pečeť. Je to jediná, velice pěkně zachovaná památka na středověkou Klamoš. Touto listinou se podařilo pro­kázat chov koní v Kladrubech nad Labem přinejmenším již na začátku 15. století... Všech pět přivěšených pečetí kladrubských Zubáků má ve znaku koňskou podkovu, což svědčí o chovu koní.“

     I amatérský badatel, jak je vidět, se může dosaženými výsledky přiřadit k badatelům z povolání. Rozhodně prožívá stejná dobrodružství odkrývajícího se poznání života lidí minulých věků. Snad nejvíce ho vzrušovaly a dojímaly zápisy knih hrdelního soudu v Chlumci, plné pohnutých lidských osudů a utrpení.

     Několik let pracoval na zjišťování rodokmenů pěti nejstarších klamošských rodů, Havlínů, Hatašů, Havrdů, Chárů a Zimů, které uveřejnil ve zmíněném Vyprávění pramenů. Zpracovaná databáze obsahuje 2500 jmen a rozvětvuje se na 900 rodin. Bádáním dospěl k prokazatelnému zjištění, že ze 420 obyvatel Klamoše tvoří 52 procent potomci těchto pěti rodů, které se v obci usadily v druhé polovině 17. století.

     K nejzáslužnějším výsledkům Havrdovy historiografické a badatelské práce patří nesporně zpracování historie klamošské školy, k němuž se spojil s dr. Karlem Přibylem. Z jejich spoluautorské dílny vzešla obsažná a neobyčejně přínosná Čítanka o klamošské škole, která je ve své faktografické konkrétnosti cenným příspěv­kem k historiografii českého vesnického školství. Hodnota této publikace je o to vetší, že klamošská škola je už dnes minulostí.

     „Já patřím do generace,“ říká o sobě neúnavně činorodý Luboš Havrda, „která měla jako jedna z posledních možnost žít na venkově v naprostém souladu s přírodou a zažila český venkov ještě v jeho přirozené podobě, dokonce ještě s doškovými střechami, koňskými a kravskými potahy, hejny hus chodících volně po vesnici... Vzpomínám, jak jsme u kupce čekali, až pekař pan Vosáhlo z Písku přiveze se svým koňským potahem lákavě vonící čerstvé bochníky chleba. Vzpomínám také na klamošskou školu, na paní učitelku Jiřinu Novákovou, velkou chlumeckou divadelnici, na pana učitele Lauterbacha, pana řídícího Přibyla, který vedl páteční pěvecké kroužky, chlumeckého učitele Stanislava Vítka… Klamoš, kde jsem se narodil a kde jsem vyrůstal, stejně jako Chlumec, kde jsem dokončoval povinnou školní docházku, nikdy nevymizí z mé paměti takové, jaké byly tehdy, i když jim ze srdce přeji modernizaci, kterou prožívají.“

     Je to tak. Všichni, prožíváme okamžiky, kdy se nám chce zvolat s básníkem Františkem Hrubínem: „Živote, postůj! Tohle je ta chvíle chvil!“ Chce se nám zastavit čas, aby všechno zůstalo tak, jak je, neboť se nám zdá, že nic lepšího už nemůže být a nic horšího nechceme. Život se však bez ohledu na naše přání ubírá dál a my mu nakonec děkujeme, že se nezastavil, jak jsme chtěli, protože zastavit se může pro každého jen v okamžiku smrti a tu si nikdo nepřeje dříve, než je to nezbytné.     

PhDr. Karel Richter CSc.

CHLUMECKÉ LISTY č. 8/2008